A je to za námi. První BIERo, tedy Brila Internacia Esperanta Renkontiĝo, což jde do češtiny přeložit jako Zářné mezinárodní esperantské setkání. Mnohem důležitější je ale zkratka, která znamená „pivo“. Jako první místo ochutnávání českého národního moku pořadatelské organizace Česká esperantská mládež a E-mental zvolily na 4. a 5. února Pardubice s jejich pivovarem Pernštejn. I když pivo se akcí táhlo jako červená nit, přesto byly chvíle, kdy se vyžadovala naprostá střízlivost. To například tehdy, když se jezdilo na koních.

Akce vlastně začala už v pátek 3. února v Praze, kdy dorazili zahraniční účastníci z Německa, Maďarska a z Nizozemska. (S těmi zeměmi je to trochu složitější. Zsófi je Maďarka, ale teď žije v Polsku, a Sjoerd je Nizozemec žijící ve Švédsku /ale přijel ze Švýcarska/, jediný Thomas je opravdu Němec.) Spolu s některými pražskými esperantisty si prošli večerní Pražský hrad.

Pak už ale přišla sobota a následoval tedy přesun z Prahy do Pardubic. Tady se pražská část setkala s dalšími účástníky – včetně s další mezinárodní posilou: Justynou z Polska (zase je to složité, protože Justyna pracuje v Brně :-) ). První přišlo na řadu ubytování u Lenky (místní esperantistky) a společný oběd. Hlavní program nastal po něm – hromadný přesun do hřebčína ve Starých Žďánicích, které jsou od Pardubic vzdálené asi 12 kilometrů.

Jezdecká epidemie, aneb jela i Dyktátorka

Koně jsme navštívili proto, že jeden z místních esperantistů, Jirka Kosnar, v hřebčíně pracuje. Takže byla protekce. :-) Původně to vypadalo, že vyzkoušet si své jezdecké schopnosti chce jen a pouze Lucka. Všichni ostatní jsme svorně tvrdili, že na koně nás nikdo a nic nedostane. Obzvláště rozhodnutá byla Dyktátorka E-mentalu Vlasta, která neustále opakovala, že má problémy s rovnováhou. Tudíž všichni vešli do hřebčína natěšení na to, jak se s koňmi pomazlí.

Jenže pracovníci hřebčína rozhodli, že když už jsme dorazili, jenom mazlení nám přece nemůže stačit, a tak že se musí svést všichni, a to povinně. Ukázalo se, že problém není ani tak samotná jízda na koni, ale vyšplhat se na něj – a pak z něho také slézt. Právě tato část jízdy se proměnila ve všeobecnou komedii (tedy pro ty, kteří zrovna stáli oběma nohama na zemi :-) ). K dispozici jsme měli dva koně – jednoho bez sedla, druhého se sedlem. Vybrat jsme si mohli dle libosti – a někteří se rozhodli pro oba. V chladném počasí se ukázalo, že jet na koni bez sedla, je mnohem pohodlnější – protože kůň hřeje. A navíc sedlu chyběly držáky…

Původní odmítači jízdy se proměnili na natěšené chtivce. Kromě jedné – Dyktátorky. Nic naplat, i na ni přišla řada. Bránila se zuby nehty, ale proti přesile nic nezmohla. Snad nikdo pak neměl z jízdy větší radost než ona – neboť zjistila, že ty problémy s rovnováhou zas tak žhavé nejsou…

Nakonec ale přišlo na řadu i to hlazení, krmení, drbání, na které jsme se těšili všichni. Také jsme se o koních něco dozvěděli, ale pak už stačil pohled na hodinky a my zjistili, že už bychom měli kráčet zase o kousek dál…

Co se váže k Pardubicím

Navštívili jsme klubovnu místních esperantistů. Dozvěděli jsme se pak něco o činnosti pardubických esperantistů a nakonec se přistoupilo k soutěži. Podmínkou pro účast na akci totiž bylo, přinést něco, co se nějakým způsobem váže k Pardubicím.

Pardubáci to měli snadné – přinesli sami sebe. Objevily se ale i fotografie v knížkách, které shodou okolností byly vyfoceny v Pardubicích, Thomas z Drážďan ukázal kameny z Labe (sebral je v Drážďanech, ale vzhledem k tomu, že i Pardubicemi teče Labe, není vyloučené, že kameny řeka přinesla právě z Pardubic :-) ), Lucka si na hlavu nasadila kulicha s připevněným koněm a korunou spletenou s pardubických perníčků a Vlasta předvedla Zelenou věž (jednu z dominant Pardubic). Ve Vlastině podání se ale nejednalo o nic obyčejného – Zelenou věž sestavila z panáků se zelenou! :-)

Ti, kteří se se svým nápadem zalíbili nejvíce, si odnesli pardubický perník ve tvaru pivního půllitru.

A konečně pivo tekuté!

Nakonec se přiblížil čas večeře, a tak jsme se odebrali do místního pivovaru, tedy přesněji do jeho restaurace. Kromě jídla mezi objednanými položkami samozřejmě nemohlo chybět to, kvůli čemu jsme všichni sešli – pivo. Pardubické světlé čtrnáctistupňové a tmavé devatenáctistupňové jsou obzvláště lahodné. Tento okamžik si s radostí užívali zejména ti, kteří až doteď nesměli ani kapku, protože sloužili jako šoféři.

A protože nálada byla bezvadná, a protože několik účastníků se zúčastnilo nedávného JESu v Gdaňsku, nemohlo chybět několikeré zazpívání Iamo longe for. (Více zde.)

Když se přiblížila zavírací hodina, vypravili jsme se k Lence. Ale zábava pokračovala i nadále. U kuchyňského stolu jsme si povídali, ale také zpívali. Aby nezůstalo jen u Iamo longe for, zrodila se další tradice – Elefantoj, tedy dětská písnička o tom, jak se nejdříve jeden slon houpe na pavučině, pak zavolá druhého, třetího, čtvrtého – a takto jde pokračovat až donekonečna. Zábavné na té písni je ještě to, že se při ní ukazuje.

Sloni dobyli Pardubice

Nedělní dopoledne se věnovalo poznávání pardubických pamětihodností. Po dobrém obědě se ale nepříjemně přiblížil čas, kdy jsme se museli rozloučit. Abychom ale zahnali smutek a ještě více si užívali společných chvil, začali jsme zpívat Elefantoj. Vůbec se nám nechtělo přestat. Šli jsme tedy centrem města a zpívali a do toho ukazovali. Sem tam štěkající kolemjdoucí pes nám dal najevo, co si o nás myslí, ale nám to jaksi nevadilo. Na pavučinu se nám podařilo dostat 47 slonů…

Pak už ale přijel vlak… Tak ještě zazpívat Iamo longe for a těšit se z toho, že snad vznikla nová tradice pivních setkání. Takže, na zdraví příště!

Dan Mrázek