Začátkem ledna dorazil do Prahy jeden z nejvýznamnějších esperantských zpěváků Kim J. Henriksen. Pochází z Dánska, jeho maminka je Polka a esperantem mluví od narození. Harmoniku má snad přirostlou k tělu – soudě podle toho, s jakou lehkostí s ní zachází. A přitom nehraje jen tak nějaké odrhovačky. Díky svému elánu, který neztrácí ani v jedenapadesáti letech, nabízí posluchačům neopakovatelný hudební zážitek. A je jedno, jestli Kim koncertuje na pódiu před stovkami fanoušků a nebo jen tak soukromě v kuchyni…
„Víš, kdo zítra přijede do Prahy a bude u nás bydlet?“ Před několika dny mi zapípal mobil s SMSkou od Vlasty. Odpověď následovala okamžitě: „Ano, je to Kim!!!“ V tu chvíli jsem si vzpomněl, že když jsem se s ním viděl na Silvestra v Polsku, něco o návštěvě Prahy mluvil. Zajásal jsem, že to nebylo jen tak do větru. Těžko Kimův význam přiřadit k některému z českých zpěváků (už jen proto, že bych nerad vzbudil zdání mé preference některého z nich), ale prostě – Kim je nefalšovaná celebrita. Koncertuje už od 80. let a skupiny, se kterými zpíval, zůstávají dodnes legendou. A to i přes to, že už dávno neexistují nebo existují ve značně obměněném složení.
Na začátek test. Neopisovat!
Zprvu to vypadalo jako normální sešlost přátel. A nebo jako normální přivítání zahraniční návštěvy, kterých esperantisté mají za sebou už hezkou řádku. Ostatně právě setkání s esperantisty ze zahraničí je jednou z hlavních činností místních klubů. Padly otázky na to, co je nového v Dánsku, jaké je v Dánsku počasí, zdali tam sněží… No klasika…
Setkání v neděli 8. ledna ale nebylo typické. Už jen tím, že ho společně pořádaly E-Mentál a Pražský klub České esperantské mládeže. A právě přítomnost E-Mentálu dávala tušit nevšední zážitek.
„Nejdřív si napíšeme test, co víme o našem hostu.“ Ve sklenicích se nám červenalo víno, když Dyktátorka Vlasta přerušila dosud klasický průběh setkání. Rozdaly se papíry a bylo přísně zakázáno jakékoliv opisování. A Dyktátorka začala: „Kdo je starší, já nebo Kim?“ Ošemetná otázka na úvod. Když odpovíme, že Vlasta, Dyktátorka se urazí. Když napíšeme, že starší je Kim, urazí se on. Nicméně s pravdou se musí ven… A navíc chlapi nejsou na stáří tak hákliví… :-)
V dalších otázkách se mělo zodpovědět například, jestli je pravda, že Luna (což je pes Dyktátorčiny rodiny) skočila ráno Kimovi do postele. Možné odpovědi byly tři: ano, ne, do pelíšku skočil Kim Luně… A naprosto nás rozesmála (a nejvíce snad Kima, který se v tu chvíli tvářil velmi potutelně) otázka, ve které skupině Kim působil: a) Malplifiki b) Amplifiki c) Kimplifiki. Nerozumíte-li významu, sdělíme vám ho po dvaadvacáté hodině (takže rychlejší bude, když si ho najdete třeba na slovnik.cz). Jinak správně je „béčko“…
Test se nakonec vyhodnotil a každý dostal hodnotné ceny. Například já si domů odvez keramickou kachnu… Kim dopadl lépe, dostal hezký keramický pohár.
Dárky rozdány, jde se zpívat. A podělíme se!
Kim se cítil být dlužníkem, ale protože neměl k obdarování nic hmotného, sáhl po své harmonice. A to byla chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Kuchyní se nesly první tóny Kimova hitu „Sola„. Kimovo zpívání narušovalo nesmělé bručení přihlížejících (kteří si ovšem mysleli, že rovněž zpívají :-) ). Kim sklidil potlesk, ale kulturní program přerušila nekulturní vložka. Tak vzácnou chvíli je třeba náležitě oslavit – a jak jinak než šampaňským! Otevřelo se za fanfár hraných Kimem na harmoniku…
Připili jsme si a Kim opět začal hrát. „Skavirino“ už některé donutila se tak trochu vlnit do rytmu. Tentokrát už žádná nekulturní vložka nepřišla a nám přišlo líto, že mnozí jsou o nevšední zážitek ochuzeni. Leč žijeme v době technické, a tak tento nedostatek šel poměrně lehce napravit. Stačilo přece zapnout skype… Tím se inspiroval i Kim, který na svém notebooku zprovoznil svůj vlastní stream – takže se kuchyňský koncert vysílal celému světu.
Kim dokázal, že mu není cizí ani česká kultura. Z jeho harmoniky se totiž linula melodie písně „Škoda lásky“ nebo lidovky „Tancuj, tancuj, vykrúcaj„. Zpěvné složky se opět ujal kuchyňský chór. Ten ostatně na Kimovu žádost přidal ještě další lidovku a capella.
Jenže pak se Kim podíval na hodinky a zjistil, že už se mu blíží další program. Nezbývalo nic jiného, než si vyslechnout píseň na rozloučenou, udělat společnou fotku a rozloučit se.
V hospodě s heligonkáři
Kuchyňský koncert byl prostě super, a ti, co nepřišli, můžou jen litovat. Někteří zúčastnivší se totiž byli tak nadšení, že přijali Kimovo pozvání na druhý den do „akordeonového klubu“. Že prý tam jeho kamarád bude oslavovat sedmdesátiny (Dán zamilovaný do Prahy) a že on tam prý také bude vystupovat.
Zkrátím popis hledání onoho klubu (což ovšem bylo dobrodružné!) a rovnou skočím na to, co to vlastně byl ten „akordeonový klub“. Šlo o zastrčenou hospodu, v níž se schází pražští heligonkáři. Snad je ani nešlo spočítat. A mezi nimi Kim občas improvizoval na písně typu „Nemelem nemelem, sebrala nám voda mlejn„. Šlo mu to. Ale nejvíc jsme se těšili na něco z Kimovy produkce. Dočkali jsme se. Nejmenovanou pražskou hospodou se rozezněla „Skavirino„. Tedy něco, co je nemeloucímu mlýnu na hony vzdálené. Ale jak jinak, Kim se setkal s velkým úspěchem u publika i u paní hostinské. :-) Nakonec jsme museli přeložit, o čem se zpívalo a hlavně vysvětlit, že ta píseň opravdu nebyla v dánštině…
Jenže všechno má svůj konec. Večer pokročil a Kimovi se přiblížila hodina odletu. Jeho pobyt v Česku skončil, ale tóny kuchyňského koncertu nám ve vzpomínkách budou znít ještě dlouho. Díky, Kime, a zase přijeď!
Dan Mrázek
Takto Kimovu návštěvu viděl objektiv fotoaparátu:
A takto nám Kim hrál: